Převlékám se u rodičů na Lhotce a vyplouvám do sídlištní ulice. Je to let co jsem takhle vybíhal z těchto dveří skoro každý pátek. Dnes mám na sobě šedesátkový komplet a nové trekovky. Na zádech batoh co jsme si koupili na výlet do Ameriky.
Je v něm spousta jídla, protože předloni, když jsme jeli na pevnosti, tak my tam Sprchola s Mývalem všechno snědli. Nepospíchám, vyjímečně jdu včas. Díky pomalé chůzi mohu sledovat okolí a zjišťuji, že okolí sleduje mě. Starší žena s ešusovým vydáním vlčáka v náručí se dokonce odvrátila, jako bych jí tu chlupatou kuličku chtěl sežrat. Nebojte paní, psi nežeru. Už dlouho ne. Říkám si v duchu a těším se na řeči co povedeme s klukama, až ucítíme blízkost dvoudenní relativní svobody. Vagony metra se s lomozem přede mnou zastavily. Čekám až se dveře otevřou a ono nic. Šmejd jeden nakopnul jsem je a utíkám k vedlejším, které byly otevřené. Na další stanici se svině otevřely a já si všiml, jak lidé mačkají nějaký čudl na nich. Aha, jak je to dlouho co už jsem nejel metrem? To jsem zvědav na změny ve vlaku.
Na hlaváku jsem první a kupuji lístky pro všechny čtyři i s místenkou. Ve chvíli, kdy odcházím od okénka v rukou třímaje lístky a pár korun co zbylo z tisícovky do mě vrazil Sprchola a ihned upozorňoval na nové džíny. Jdeme si stoupnout na místo srazu. Po chvíli mi přišla smska, že Luki s Petrem čekají jinde. Začíná vandr. Vlak se ještě nerozjel a my již vybalovali občerstvení. Klobásky a pivo. Díky těmto ingrediencím ke kterým v okolí Českého Brodu přibyla i whisky, nám cesta ubíhala příjemně a rychle. Když jsme dorazili do Kolína povídám, že bychom mohli zavolat Myšákovi, že měl nějaké trápení po nemocnicích. A najednou slečna sedící s námi v kupé říká: „Pozdravujte ho od Renči Generála. Znám ho už dlouho. Bydlí támhle u propusti.“ Myšák si na onu slečnu též vzpomněl. Na podrobnosti onoho večera jsem se ho neptal.
V Ústí nad Orlicí jsme přesedli na lokálku a Sprchola s Lukim vytáhli kytary. Vagón se mírně rozhoupal do rytmu známých písní a my se rozjeli vstříc tmě, která již opanovala okolí.
V Letohradě přišel průvodčí a oznámil, že dál to nejede, protože nikoli indiáni, ale firma, která obnovuje trať, vytrhala koleje. Nacpali jsme se do již tak nacpaného autobusu a těšili se na slova průvodčího, kterými nám oznámí, že jsme v Mladkově.
Stalo se tak kolem půl osmé večer a my vstoupili do příjemně vyhřátého lokálu pensionu „U Bohouše“. Jídelní lístek se na nás smál až do pozdních hodin a pivo jménem Šerák nám zešeřilo zrak. Když jsme na popud servírky, scházeli do podzemního baru, bylo něco kolem jedné. Tam nás zajal a nepustil místní kytarista, který si dokonce doběhl domů pro nástroj. Kupoval nám rumy až do časných ranních hodin.
Vyhodili nás a my se začali prokousávat hustou mlhou. Dokousali jsme se kousek za Mladkov. Našli kousek rovnější země na kraji lesa a upadli beze slova do hlubokého spánku.
Ráno po ohledání okolí jsme zjistili, že jsme kousek jinde než máme být, ale zkratka nábližka vše vyřešila a my podle elektrického vedení, jsa intuicí vedeni, našli naší značku. Po chvíli jsme ji však ztratili a vraceli se asi jeden kilometr. Pak již začali bunkry a bylo se na co dívat.
Ke tvrzi „Bouda“ jsme dorazili po jedné hodině a jeden z průvodců nám oznámil, že výprava teď odešla a další bude ve tři. Tak jsme obsadili stůl s lavicemi a začali vařit. Provařili jsme se až k prohlídce.
Výklad byl strohý a krátký. Oproti Stachelbergu poloviční. Málo souvislostí, málo technických údajů. Prostě pochod podzemím s občasnou zastávkou. Nicméně i tak to byl zážitek veliký. My co máme již několik pevností za sebou již většinu známe, ale bylo mi to líto kvůli Petrovi a Lukimu, kteří měli pevnostní premiéru.
Po prohlídce jsme se vrátili k převrácenému bunkru a našli objekty tvrze ze shora. Na noc jsme se usídlili u dělostřelecké šachty objektu K-S-22 Horymír.
Večer byl ozdoben ohníčkem, jen Sprchola byl tak znaven, že kytaru nevyndal. U ohně několikrát začal chrápat, což jako náhrada za muziku nestačilo. Říkal, že nechrápe, tak jsme uznali, že mu při dýchání rachotí oční víčka. Usnuli jsme kolem půlnoci.
Ráno mě probudil Sprcholův zpěv. Jako by se snažil napravit kulturní úroveň předešlého večera. Jeho píseň „Ten báječnej mužskej svět“ nám připravila v jeho podání báječné ráno.
Při vydatné snídani, kdy jsme dojídali zbytky zásob se nám svěřil, že ho zima probudila již v půl sedmé. Zahříval se běháním po lese a pak, když byl schopen udržet sirku v ruce rozdělal oheň. My jsme se mu na oplátku svěřovali s naším problémem zbytečného vedra ve spacáku.
Po prohlídce zbylých dvou objektů tvrze jsme vyrazili směr Lichkov a hospoda „Na kovárně“.
Cesta procházela kolem pěchotního srubu K-S-20, který má v držení oddíl dětí z Králík. Jejich vedoucí nás srubem provedl. Jeho horní patro je celé upraveno pro obývání. Krb, palandy, sklady dřeva.
Po čtyřech kilometrech berem za kliku u místního podniku a nic. Chlápek stojící opodál nám sděluje, že je pro rekonstrukci zavřeno.
Pokračujeme dál do výchozího bodu, kterým je Mladkov. Po cestě odbočujeme na nedaleký K-S-31/32 Bunkr „Na růžku“. Kolem těchto dvou objektů, které evidentně někdo spravuje jsou i zbytky betonových pásů pro protitankové a protipěchotní zátarasy. Správci se snaží o repliku zvonů pomocí starých cisteren. Jeden mají již celý hotový a druhý pouze dosazený, nezadělaný. Třetí ze skupiny K-S-33 jsme nenašli. Pravděpodobně je začleněn mezi budovy JZD, které bylo oploceno a zavřeno.
Pak již jen dobrý oběd „U Bohouše“ a na autobus. Jízda busem byla zdarma. Nikdo nevybíral. V Letohradě jsem koupil opět pro všechny jízdenky i s místenkama. Po příchodu do kupé jsme se snažili vyhodit z místa jednu háčkující paní. Se slovy my máme na toto místo místenku ona odpověděla úplně jinak než jsme si představovali. Místo obvyklého pardon už mizím, z ní vypadlo, „Já taky.“ A vůbec se nepohla. Po porovnání místenek jsme zjistili, že nekecá. Tak jsme se o jedno místo šoupli. Až teď při skenování jízdenek jsem si všiml, že nám v Letohradě prodali místenku až na středu 15.10. Takže paní to měla dobře.
Celou cestu se hrálo na kytary až do chvíle než nás v Libni vyhodili z vlaku řka, že za námi jede panťák na Masaryčku. Nějaký jedinec, zakončil víkend skokem na koleje a donutil nás tím sednout si v CityElefantu do první třídy.
