Cesta začíná už večer před odjezdem. Kromě zabalení kufru a kontroly dokladů obligátní SMS Edovi ať mě vyzvedne ráno v 8:15. A jeho pravidelné "Ano".
Nevím jak ostatní, ale já se před cestou budím pravidelně každou hodinu a kontroluju čas. Intervaly se postupně zkracují jak se blíží okamžik kdy má začít hrát budík.
Vstávám o 5 minut dřív než budík a jdu si udělat něco k snídani. Na cestách nemám rád tu nejistotu jestli se něco nesemele. Třeba pitomá bouračka na Plzeňský a člověk zůstane trčet v koloně klidně půl hodiny. Radši bloumám po letišti o tu půlhodinu dřív.
Eda je tu jako vždy na čas, popadnu kufr, ale nechám náš "výtah, nepomalejší ve střední evropě" odpočívat dole. S kufrem a batohem sbíhám schody. Cestou se samozřejmě nesemlelo nic, co by nás zdrželo.
Na letišti mrknu na světelnou tabuli. 10:00 Paříž, odbavení 210 až 213. Usměvavé slečně za přepážkou dám pas a jako že bych rád do Paříže a pak do čajny. Kufr je odbaven až do Shanghaie, ještě mi změní sedadlo z Paříže do Shanghaie na uličku - nemusím potom přelézat ostatní spící mumie. Hodím si batoh na záda a pokračuji v procesu přiblížení se k letadlu.
Jedna z výhod čstého cestování je zlatá OK Plus karta. Přednostní Fast Track rentgen bývá opravdu s menší frontou než ten pro zbytek světa. Nacpu do batohu klíče, telefon, peněženku, hlavně nenechat žádné drobné po kapsách. U rentgenu musí ven notebook a pičifuk v pytlíčku. Doufám, že tam nemám zase někde zapomenutou kudličku. Minule jsem takhle přišel o svůj milovný Opinel - zapadnu mi v batohu do dna. 3x si ho nevšimli, ale nakonec byl u rentgenu někdo pozornější a vyhmátnul ho. A voni maj vždycky takovou radost když něco najdou :-) No, byla to moje blbost. Tentokrát to jde rychle, vytáhnul jsem i pásek z kalhot a rám ani nepípne.
Odlet je z D3. To je hned na chodbě kde jsem vylez, pár kroků od rentgenů. A mám 40 minut čas. Fajn, kafe a chlebíček v salonku je to, co mi teď bodne.
U vstupu do letadla ukázat palubní vstupenku a pas. To aby na poslední chvíli neletěl někdo jinej. Let operují AirFrance, takže odteď konec s češtinou. Snídaně v letadle mne příjemně překvapila. Proti ČSA kde dostane člověk suchou minibagetu je tohle královské menu. V Paříži jsme přirazili k chobotu na terminálu D2. Cedulka connection flights a exit je pořád stejným směrem :-). Pro přestup na termál F se musí ven z terminálu. Žádné kontroly tam už nejsou. Potom doleva a takovou spojovací chodbou mezi budovama.
Cestou jsem potkal nějakou demonstarci. Mladí nesli transparenty, mlátili do bubnů a něco řvali. Netuším co. Policajti šli v klidu s nima, ale v ruce samopaly, obušky za pasem a plexi štíty. Asi v polovině propojovací chodby je vidět dolů na vlakové nádraží.
Když přijdete k hale F, musíte k odletům po schodech nahoru. Potom přes celou halu až tam co je šipka k mému gejtu (53). Procházím kolem restaurací a koukám po francouzkách. Odbavenej jsem z Prahy, check-in přepážky můžu ignorovat a jít rovnou na pasovou kontrolu. Ukážu policajtovi pas a palubní vstupenku, on na to jenom zběžně koukne a už mi doklady vrací. Znova projít rentgenem. Zase notebook ven, sundat pásek... je to furt dokola. A jsem uvnitř, krásná nástupní hala, vysoká, ... Architektonicky se mi to moc líbí. Jenom nevím jestli je tohle ta část, která jim před pár lety spadla... :-)
Od dosednutí letadla na plochu mi to rychlejší chůzí a bez zdržovaček trvalo 45 minut. Nějakejch 25 minut od okamžiku kdy jsem vystoupil dovnitř terminálu D.
Záchody a obchody jsou v suterénu. Procházím se chvíli mezi butikama a prodejnama hodinek a už abych se přesunul ke gejtu. Času na přestup bylo tak akorát.
Začali nás pouštět do chobotu. Moje pražská palubní vstupenka jim pípla a pod stůl vypadla nová - změna místa, ale jsem pořád v uličce. Chobot vede jen ke schodům a na zem, k autobusu místo do letadla. So Shanghaie na stojáka, to teda bude cesta... :-) Letadlo ještě tankuje, ale pouští nás dovnitř. Jen upozorňují: "prosíme nepoutejte se a buďte připraveni na rychlou evakuaci letadla, kdyby to náhodou začalo hořet". Fajn. Během pár minut přijíždí bus s další várkou pasažérů a vedoucí kabiny opakuje stejné hlášení.
Vyndavám si knížku a sluchátka. Uvelebím se v sedadle. Přisedá si vedle mne francouzka se synem. Pomáhám jí s taškou a věcma nahoru do skříňky. Na rozdíl od KLM, se kterými létám většinou, má tady každé sedadlo zábavní systém kde můžete koukat na filmy, pouštět si CD, hrát hry, zobrazit si aktuální letové informace a mapu a nebo to vypnout a spát. Po startu nám to zapnulii. Asi sedmiletej kluk, co sedí vedle mne, to začal bravurně ovládat. Zřejmě neletí poprvé. Pustil jsem si StarTrek XI a potom se chvilku koukal jak se to letadýlko posunuje kolem Moskvy dál na východ. Konečně nám přinesli večeři. Francouzské menu. Sice jehněčí, ale když je hlad tak se to dá. Už jsem jedl horší. Po jídle polykám kouzelnou pilulku od Ály, která mě má přenést na druhou stranu zeměkoule. Tak úplně to nefunguje. Zkouším usnout a asi se mi to s přestávkama podařilo. Číslíčka na mobilu puskočily najednou asi o čtyři hodiny. Zkouším si pustit další film, ale hláší to, že všechny videokanály jsou obsazeny, ať to zkusím za chvíli. :-( Hmm. Moc jsem to vynachválil. Kluk vedle mne má stejnej problém. Koukám, jestli někde, kam vidím, nedohrává film, že bych to rychle zmáčknul, ale nikde nic. Ke snídani máme pečivo a jogurt. Vyplňujem vstupní formuláře, letadlo zatím pomalu klesá k letišti. Za chvíli jsme na zemi a rolujeme k výstupu.
Tentokrát žádne bílé pláště a měření teploty. Rovnou nás pouští ven. Cesta od letadla je jednoduchá - prostě jít s davem. Ale zabloudit se tu moc nedá. Všude číňani v uniformách a směrují nás tam, kam máme jít. Nejprve na první přepážce odevzdat zdravotní prohlášení, že jsme za posledních 7 dní nepothali žádné kašlající prase s horečkou. Potom do fronty na vstupní pasovou kontrolu. Tady nás "pomocník" - nevím jak jinak ho nazvat, přiděluje k jednotlivým přepážkám. Po průchodu kontrolou sjedu po eskalátorech do baggage claimu. Počkám na kufr a jdu ven. Je tu otevřenej jenom jeden východ a před ním vždycky hafo lidí co čekají na cestující. Už na mne mává náš řidič, bere mi kufr a metelí si to na parkoviště. Chtěl jsem si ještě v bankomatu vybrat peníze, ale je to marný, nemůžu ho zastavit :-) Tak za ním přebíhám ulici, vbíhám na parkoviště a rozhlížím se po něm. Jo, támhle, už otevírá kufr auta a nakládá zavazadlo. Nasedám do Shadenhoferova Buicku a jedem do hotelu.
Zkušení cestovatelé se nad tímto, trochu zbytečně rozvláčným, popisem pousmějí, ale doufám, že Léně s Bedřichem a Álou pomůže získat jistotu na cestě. Takže dobře dojeďte, potkáme se odpoledne v hotelu a nezapomeňte sbírat cukříky pro Michala. :-)
V galerii je fotograficky zmapovaná celá cesta. Snad vám to pomůže :-).
