Velký vandr do slovenských Roháčů byl trochu slabší v účasti, ale co se týká zážitků, tak určitě nezaostává za žádným z jiných VVVB.
Kompletní fotogalerie se nedochovala, ale třeba ji jednou zase najdem na zálohách a přidáme do fotokroniky.
Účast: Tydýt, Luki, Irča, Lenka
Vyjeli jsme Břéťovou Felicií, protože můj favorit by nemusel dalekou cestu přežít bez následků a do Tydýtova pickupu jsme se neposkládali. Proč taky tahat 2 auta pro 4 lidi, že jo...
Původně bylo v plánu vyjet na noc, ale nakonec jsme to zavrhli. Co bychom tam brzo ráno a nevyspalí dělali. Tak tedy brzo ráno vyjedeme... Přespali jsme u Tydýtů a kolem osmé (brzo po ránu, cha, cha... ) vyrazlili. Přes Brno, kde jsme nakoupili potraviny, Olomouc, Beskydské kopečky, směr Slovensko a Tatry. Cestou se trochu oteplilo, tak jsme někde za Olomoucí měnili oblečení do letního. Díky tomu, že Irča měla celkem přehled o cíli naší cesty jsme vesničku Zuberec dohledali bez problémů. Zaparkovali u chaty Zverovka, občerstvili se v poslední hospodě v civilizaci, naložili každý svých 20 až 30 kilo na záda a vydali se nahoru.
Měli jsme v plánu zdolat převýšení asi 1000 metrů. V polovině kopce nabírám z pramene poslední vodu. Výš už nic nebude. Poslední úsek před vrcholem byl nejpříkřejší, ale námaha stála za to. Pod námi se otevírá nádherný výhled do údolí a nad náma ční jenom skalnatý vrchlek Osobité. Dnešní cíl splněn. Ještě najít kryté místo pro postavení stanu, protože pěkně fouká. Do kamení kolíky nezatlučem, tak popojdeme kousek dál do lesa, kde to vypadá, že budeme moci rozbalit náš palác. Hledání místa nedalo moc práce, máme kliku. Za chvíli stan stojí, vytahujeme plynový vařič a ohříváme večeři.
Noc proběhla klidně, snad trochu víc foukalo. Jenom Irča měla nějaké dojmy. Asi se jí zdálo o medvědech.
Ráno prší. Zůstáváme ve spacácích, třeba přestane. Po několika hodinách nás Irča rejpáním donutila vstát a začít balit. Že prej přestává a válet ve stanu se můžeme i doma. Čekají nás kouzelné pohledy na horské štíty. Stan jsme smotali v jedné z řídkých přestávek mezi kapkama deště. Samozřejmě, že jakmile byl stan dole, rozpršelo se s dvojnásobnou intenzitou. Batoh pěkně ztěžknul. O vodu v morkém stanu. Musely tam být aspoň 3 litry! Navíc nám navlhne všechno, co do teď zůstalo suché.
Jdeme plánovanou trasou po hřebenech. K dešti se po několika stech metrech přidala mlha. Vyhlídka na kouzelné hory a malebná údolí končí 30 metrů od mého nosu. Vidím nejbližší 3 borovice a matně tuším tydýtův batoh někde před sebou.
Později odpoledne přece jenom na chvíli přestává pršet a mlhou projde i pár slunečních paprsků. Využíváme příležitosti, zastavujeme na nejbližší pasece, snažíme se vyždímat bundy a naobědvat se. Potkáváme párek podobných šílenců jako jsme my, ti ale jdou na lehko, jenom se svačinou.
Pokračujeme na Lúčnou. Tady zastavujeme a děláme strategické rozhodnutí, které mění ráz celého Velkého vandru. Počasí nás zradilo. Je zima a nemůžeme riskovat, že bude takhle i zítra. Prostě jsme vyměkli a jdeme Látanou dolinou, po žluté značce, zpátky na Zvierovku. Usušit se a rozhodnout co dál. Cestou Látanou dolinou přestalo pršet. Hmm. Když nic jiného, vypadá to, že zítra bude líp.
První co na Zvierovce vidíme, je pázdné pravé zadní kolo u Břéťovy feldy. A zase se rozpršelo. Jdeme do hospody, kde si dáváme něco na zahřátí (my čaj, jeden z nás bude řídít, holky grog) a teplé jídlo. Rozebírám na stole foťák a Tydýt kameru. Voda jim určitě nesvědčí. Snad stihnou proschnout než budeme pokračovat do údolí. Rozehřáli jsme prostydlá těla a mazali zpátky do deště vyměnit kolo. Tohle byla naštěstí jediná nepříjemnost, která nás za celý vandr potkala. Zatím nám trochu proschly věci, foťák i kamera. Nakládáme bagáž. Podle člověka, kterého jsme potkali v hospodě by neměl být problém najít dole ve vesnici laciné ubytování.
No, nebylo to tak, že nám hned v prvním baráku nabídli apartmá, ale asi na pošesté jsme byli nasměrováni někam, kde mají volno. Dostali jsme 2 pokoje se společným příslušenstvím a kuchyňkou za 300 Sk na osobu a noc. Celkem spokojenost.
Druhý den jsme si, ostatně jako každé ráno, trochu přispali. Irča by nejraději vystartovala do hor ještě za tmy a svítáním se kochala již na hřebenech. Tyhle nápady ale v tradičně líném zbytku party nepadly na úrodnou půdu. Kolem poledne jsme zabouchli dveře auta na parkovišti. Začala nepříjemná cesta po asfaltce do kopce k Tatiakově chatě. To je konec Roháčské doliny a výchozí bod pro stoupání na hřebeny. Dobře jsou odtud vidět lidé jako mravenečkové posouvající se po hřebenech. Protože jsme vyšli celkem pozdě, vyhnuli jsme se davům turistů. Je polojasné, docela teplé poledne a začínáme výstup.
Cesta nahoru na hřeben a pak po hřebeni dál proběhla bez větších problémů. To, že jdme později jsme ocenili při výstupu na dvojitý vrcholek Ostrého Roháče, kde se díky úzké stezce jištěné řetězy tvoří fronty. I my jsme tam čekali asi 20 minut než slezla parta, která šla proti nám.
Za vrcholkem Ostrého nás na cestě překvapili kamzíci. Dva kusy se tam předváděli. Fotografoval jsem a jeden se na mne málem rozběhl, když jsem se k němu neporozřetelně otočil zády.
Za Ostrým vedla cesta dolů po úzkém hřebeni a pak opět nahoru na nejvyšší bod našeho výstupu - Plačtivé (2 125 m. n. m.). Cestou se postupně všichni oblékáme. Je docela zima a fouká vítr. Jediný Tydýt klepe kosu v kraťasech a tričku až na vrchol Plačtivého. Vrcholové foto, Tydýtovo oblékání a pokračujeme dál. Čas postupuje neúprosně a na nás začíná doléhat ranní zpoždění. Cesta dolů je daleká, k autu jsme došli až za tmy. Po zmíněné asfaltce se šlo opravdu špatně a šest kilometrů od Tatiakovi chaty k autu nás zničilo snad víc, než celý den nahoře, po hřebenech.
Druhý den ráno se snažíme být na parkovišti v dolině trochu dřív. Ale nemohli jsme vynechat snídani, hodina není o moc příznivější než včera. A zase pěšky po té protivné silnici.
Dnešním cílem jsou Roháčská plesa. Tři krásná jezera. Cesta je podstatně kratší než včera. Vítám to, protože včera jsem dokonale rozdrbal mé letité farmářky a Tydýt mi musel půjčit kecky. Není to obutí na hory, ale v plánu je jednodužší terén, tak to snad zvládnu.
Cesta přes plesa byla fakt pěkná. Cestou pilně dokumentujeme, fotíme, filmujeme. Občas nás napadnou mraky komárů. Ti včera na hřebenech kupodivu nebyli :-).
Všem se nám líbil vodopád, který už byl na konci trasy, kousek od parkoviště. Holky tam pózovali jako vodní žínky, já pilně fotografoval a Martin točil.
Večer jsme ve vesnici oslavili Tydýtovi narozeniny. Najedli jsme se v pizerii a pokračovali v hospodě s partou simpatických lidí.
Ráno jsme zabalili, posledních pár pohledů na horské štíty nad námi a jedeme domů, do Podolí, ... No, moc se nám nechce, protože zítra musíme do rachoty.
Cestou jsme si chtěli prohlédnout Oravský hrad ale díky tomu, že máme málo času a za hradby pouští jenom s platnou vstupenkou, vynecháváme prohlídku, dělám jenom pár fotografií z venku, dáváme si oběd v bufetu pod hradem a pokračujem na hranice s Českem. Před hranicema je několikakilometrová fromta do kopce. Popojíždění nebezpečně zahřívá motor naší feldy, tak v třicetistupňovém vedru topíme na plno a zkoušíme všechny možné finty jak zchladit motor. Konečně hranice. Úspěšně projíždíme. Kolona se rozpadá, klesá teplota motoru a my jedem přes Rožnov pod Radhoštěm, Olomouc, Brno do Prahy.
VVVB nezklamal.
Břeťovi jsme za zápůjčku vrátili auto čisťounké z venku i zevnitř. A ještě jednou díky.
Ujá Frk!
